Smutné pokračovanie prípadu Microsoft vs. Európska komisia

Microsoftu sa darilo najefektívnejšie vychádzať v
ústrety spotrebiteľom, čo ho vynieslo na súčasnú pozíciu lídra
v poskytovaní operačných systémov. Pochopiteľne, konkurencia nespí,
a keď nie je schopná presadiť sa vlastnými schopnosťami, uchýli sa
k nekalým praktikám. Tie však za ňu musí vykonať niekto iný, najlepšie
niekto, kto túži po ovládaní a regulácii hospodárstva – napr. Európska
komisia.

Smutné pokračovanie prípadu Microsoft vs. Európska komisia

V marci 2004 dostal Microsoft rekordnú pokutu 497 miliónov
eur za údajné zneužívanie monopolného postavenia a Komisia mu prikázala
z operačného systému Windows odstrániť integrovnú súčasť Windows Media
Player, ktorý slúži na prehrávanie multimédií a sprístupniť konkurencii
časti zdrojového kódu a technické údaje, v mene údajnej vzájomnej
interoperability. Konkurenti samozrejme rozhodnutie Komisie privítali.
Microsoft sa odvolal, pretože zverejnením cenných informácií by prišiel
o konkurenčnú výhodu. Postavilo sa zaň dokonca 10 amerických senátorov.

V roku 2006 sa eurokomisárka Kroesová nechala počuť, že
ak v novom operačnom systéme Microsoft Vista bude integrovaný Windows
Media Player alebo antivírusový program, zakáže ho.

V júli roku 2006 dostal Microsoft od Komisie ďalšiu
pokutu vo výške 280,5 miliónov eur za to, že nevykonal nápravné opatrenia,
ktoré mu EK prikázala v roku 2004. Tu však pokuta nekončila, ďalšie 3 milióny
eur mal platiť Microsoft za každý deň, kým nevyhovie požiadavkám Komisie.

V stredu
udelila Európska komisia Microsoftu pokutu 899 miliónov eur
(29,7 miliárd
korún) za to, že Microsoft nezaplatil predchádzajúce sankcie. Celková suma
pokuty sa tak vyšplhala na neuveriteľných 1,68 miliardy eur (55,4 miliárd
korún).

Určite stojí za porovnanie rozdielny vývoj kauzy Microsoft
v Spojených štátoch amerických a v Európe. Kým za oceánom
Microsoft obžalobu zo zneužívania monopolného postavenia súd nepotvrdil,
Európska komisia má iný meter.

Ekonóm Patrik Peneš z Vysokej školy ekonomickej v Prahe
uzatvára sériu článkov popisujúcich rozdielny vývoj kauzy Microsoft v USA a v Európskej
únii
takto:

„Co se týče USA, monopol není podle Shermanova zákona
nezákonný (nehledě na vágnost definice relevantního trhu), nelegální je jen
monopolizace: aktivity, které firmě monopolní postavení získávají. Klíčovou
otázkou amerického sporu tedy je, jak dosáhla společnost Microsoft svého tržního
postavení, jestli vyloučila z trhu konkurenty nebo jinak protiprávně
omezila obchod. Dominantní tržní podíl Microsoftu (přičemž relevantní trh je v
tomto případě definován velmi úzce a specificky jako trh operačních systémů pro
osobní počítače kompatibilní s procesory Intel) ale vznikl díky
uživatelské důvěře, díky spotřebitelskému zájmu a v procesu svobodného
trhu s obrovskou dynamikou – softwarový trh se dlouhodobě vyznačuje rozsáhlými
inovacemi, rychlým růstem a poklesem cen. Spotřebitelé za nejpřínosnější označili standardizovaný
(přirozeně unifikovaný) a integrovaný operační systém. Ani Jacksonův nález
nezpochybňuje inovační přínos Microsoftu a jeho klesající ceny. Ty jsou v
příkrém rozporu s klasickou definicí monopolizace. Ačkoliv projevené preference
spotřebitelů vedly k dominantnímu postavení, nezakládá to žádný důvod pro
státní zásah. Microsoft nebránil výrobcům počítačů v instalaci konkurenčního
softwaru, konkurenti nebyli fyzicky vylučováni z trhu. Soudce Jackson sám
připustil, že Netscape v předmětném období navýšil počet svých uživatelů
(na více než dvojnásobek). Netscape tak nepřišel o přístup ke spotřebitelům, ba
právě naopak. Skutečností je, že přišel o svůj tržní podíl. To ovšem opět
nezakládá žádný zákonný důvod pro útok na tržního leadera. Šlo o
spotřebitelskou volbu.

Uvedené inovativní chování Microsoftu konkurenci nesnižuje,
naopak ji přiostřuje. Internet Explorer byl poskytován koneckonců zdarma, což
je slabý důkaz o tom, že by docházelo k poškozování spotřebitele. Microsoft
rozšiřoval integrované komponenty operačního systému při minimálních nákladech,
a to vše bez státních dotací, právních bariér či jakékoliv regulace, a jeho úspěch
neukazuje na potírání konkurentů, nýbrž na jejich neschopnost. Je pak typické,
že ti se o tržní podíl Microsoftu neucházeli prostřednictvím tržní konkurence,
ale raději na veřejné náklady v rámci soudního sporu. Škola veřejné volby
hovoří o tzv. rent-seekingu, dobývání renty politickými prostředky. Přenesení
hospodářské soutěže do soudní síně je přesně takovýmto chováním. Konečně
zdůrazněme též pochybnost o smyslu státního zásahu do trhu, který se po
dlouhých letech trvání procesu dostal do zcela odlišné situace, protože
technologický vývoj je v případě softwaru raketový.“

...

„Co se týče EU, státní zásah, kterého se dopustila, má
mnohem dalekosáhlejší důsledky. V první řadě je zvláštní, že podobný proces
došel k tak rozdílnému rozuzlení na obou stranách Atlantiku. Jednoznačně to
napovídá o odlišnosti evropské a americké antimonopolní politiky, přičemž
ta první je v posledních letech daleko více intervencionistická. A to přesto,
že USA v průběhu 20. století prosluly svými strukturálními zásahy v podobě
dělení firem – jenže v případě Microsoftu už takovou chybu nezopakovaly.

Evropská unie si osobuje právo rozhodovat o tom, jak má
vyvíjený produkt vypadat, co smí obsahovat a co nikoliv, a dokonce firmu
instruuje o jeho novém názvu. Žádná instituce by naopak neměla stanovovat, co a
zda vůbec může firma inovovat. A už vůbec by neměla zabraňovat ve vývoji
produktů, které odpovídají měnícím se trendům a potřebám zákazníků. Neměla by
tedy vykládat, jakým způsobem má soukromý podnik nakládat s výsledky své
činnosti a jestli je vůbec může vylepšovat. Ve volné soutěži musí platit, že nejvyšším
soudcem je samotný trh, tedy že sami spotřebitelé mají určit budoucí podobu vyráběného
produktu, který by měl odpovídat jejich představám, a nikoliv přáním bruselských
úředníků. Proběhnuvší soudní proces je pokusem o prosazení státní regulace v
oblasti softwarového průmyslu, pokusem, který se na starém kontinentě zdařil.
Byl vyprovokován úspěšným působením Microsoftu na dynamicky se rozvíjejících trzích,
což vyvolalo vlnu závisti méně úspěšných konkurentů. Je mimořádně důležité, aby
nebylo soutěžní právo zneužíváno zvláštními zájmovými skupinami k realizaci
jejich soukromých cílů. USA a EU jsou
ukázkovým příkladem mocenských struktur, kde lobby hrají mimořádně důležitou
roli v procesu vládního rozhodování. Antimonopolní právo bylo používáno –
oproti svému deklarovanému předpokladu – proti firmám, které zvyšovaly objem
výroby a snižovaly ceny, což přímo odporuje definici monopolizace. Konkurenční
ekonomické subjekty se pokusily zabránit nejúspěšnějšímu soutěžiteli v rozkvětu
– když se jim to nepodařilo v rámci svobodné soutěže, dali jej k soudu. Ten
americký v rámci dosažené dohody inovační volnost Microsoftu zachoval, evropský
ji naopak evidentně omezil. V Evropské unii se tak otevřela cesta pro rivaly
Microsoftu, aby si rozdělili jeho tržní podíl, protože v rámci verdiktu Komise
výrazně pozbyl na obranyschopnosti.

Napříště si musí dát pozor, čí místo na slunci hodlá
vysoutěžit, aby se nedočkal dalšího nařčení z narušení konkurenčního procesu.
Případ zakládá nebezpečný precedens, protože Komise se nerozpakovala omezit
budoucí vývoj integrovaných produktů. Konkurenti Microsoftu slaví úspěch
alespoň v Evropě – a to na náklady unijních daňových poplatníků (proces
stál – a ještě stát bude – nemalou částku) a spotřebitelů (ti se totiž nedočkají
žádaného výrobku, tj. standardizovaného systému se všemi komponenty, který by
jim ušetřil práci a přitom nezabránil používat produkty konkurence). Schopný
leader byl potrestán za racionální podnikatelskou snahu.

Většina vládní regulace je produktem působení zvláštních
zájmových skupin usilujících o redistribuci ve svůj prospěch. Antimonopolní
politika ve světle procesu s Microsoftem není výjimkou. Naznačuje to ostatně už
samotný způsob vzniku tohto typu vládní hospodářské politiky. Shermanův zákon
byl přijat v roce 1890 a stalo se tak na základě sílícího tlaku neúspěšných konkurentů
a jejich politických spojenců s cílem omezit údajně monopolizující firmy, které
přitom zvyšovaly objem výroby a snižovaly ceny. Politikům se tehdy podařila
perfektní legislativní akce, pomocí které se jim povedlo odvést pozornost od
pravého zdroje monopolní moci, kterým byl McKinleyho celní tarif, který znamenal
obrovský úspěch protekcionistického tažení prostřednictvím historického navýšení
cel. Širokou veřejnost se jim podařilo přesvědčit o škodlivosti monopolu –
tento pojem byl ostatně už historicky spojen s čímsi vynucovaným, tj. špatným, jenže
koncem 19. století došlo v jeho případě ke značnému zkreslení: monopol byl do
té doby státním privilegiem, se kterým neměly velké konglomeráty působící v
tehdy bouřlivě rozvíjející se americké ekonomice nic společného....“

...

„Americký a evropský právní a politický systém je po dlouhá
desetiletí zneužíván pro účely dobývání renty. Ačkoliv se jedná vlastně o
pokračování hospodářské soutěže, jde o její odlišný rámec (soudní síň), který neodpovídá
ani původním představám některých zastánců antimonopolní politiky mezi ekonomy.
Sám Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny, který ochraně hospodářské soutěže
vždy přisuzoval určitou pozitivní roli v ekonomice, pod dojmy z procesu s
Microsoftem doznal, že této hospodářské politiky se chopily osoby toužící po
regulaci a ovládání ekonomiky, takže by bylo lepší, kdyby vůbec neexistovala.“

INESS je nezávislé, neštátne a nepolitické občianske združenie. Všetky naše aktivity sú financované z grantov, 2% daňovej asignácie, vlastnej činnosti a darov fyzických a právnických osôb. Naše fungovanie, rozsah a kvalita výstupov, teda vo veľkej miere závisí aj od Vašej štedrosti.
Naše
ocenenia
Zlatý klinec Nadácia Orange Templeton Freedom Award Dorian & Antony Fisher Venture Grants Golden Umbrella Think Tanks Awards